Druhý den jsme psali písemku z matematiky. Po dlouhé době jsem dostal pětku. Na konci hodiny za mnou přišla paní učitelka Čížková. „Stavte se o velké přestávce, probereme tu matiku”. Sotva jsem zavřel dveře kabinetu, otočila se ke mně : „Tak co se děje? Není zvykem, že byste teď v poslední době psal písemky na pětky.” A pak se přímo se zeptala: „Pořád ten kamarád?”. 

Nejistě jsem spustil: „Ano, je to kvůli němu. Pořád na to musím myslet, protože nevím co s tím. Nechápu, proč nechce, abych byl šťastný, ale určitě musí mít dobrý důvod… Asi chce abych se naplno věnoval oddílu a myslí si, že když budu zamilovaný a budu chodit s nějakou holkou, navíc s členkou oddílu, že budu na oddíl kašlat. Mám ho rád, věřím, že to myslí dobře”. Opět se na mě zamyšleně podívala a řekla: „Počkat, počkat. To je ten oddíl, kam chodila půlka vaší tehdejší třídy?” Nechápal jsem, proč je to důležité. „Ano, tenhle oddíl.” Zhluboka se nadechla a zeptala se: „Takže ten váš kamarád je…Matěj?” 

Začal jsem být trochu podrážděný a zmatený. „Jo. Je to Matěj a je můj nejlepší kamarád, mám ho rád. Jenže teď nevím, proč nechce abych byl šťastný, když jsem mu už dříve říkal, že mám Julču moc rád.” 

„Aha, takže… Říkáte, že je to kamarád. Jste rozhozený a bojíte se, že asi nechce, abyste byl šťastný?” „Jo,” odpověděl jsem stroze. „Dobře, ale v tom případě si myslím, že to není váš nejlepší kamarád. Protože kdyby byl, tak nejlepší kamarád vás bude naopak podporovat, abyste byl šťastný a bude z toho mít radost.” Pak trochu ztuhla a potichu dodala: „Omluvte mě na chvilku, udělalo se mi špatně. Odskočím si, potřebuju to vydýchat”.